Eutanazie psa: Spojení soucitu, vědy a úcty k životu

Rozhodnutí ukončit životní pouť věrného zvířecího kamaráda patří k nejtěžším chvílím v životě majitele. Eutanazie by však neměla být strašákem, ale humánním procesem, který kombinuje vědu, profesionalitu a hluboký soucit. MVDr. Milan Štourač nás v tomto detailním průvodci provede historií, moderními metodami „uspání“ i fyziologickými projevy, které provázejí pokojný odchod zvířete, aby majitelé věděli, co v kritických okamžicích očekávat.

Po otázce KDY přichází otázka JAK

Pokud jsme sami nebo pod vedením svého veterináře dospěli k závěru, že náš zvířecí kamarád si nezaslouží z jakýchkoliv důvodů nadále trpět nebo pobývat na tomto světě (není to vždy o utrpení), přešli jsme k rozhodnutí ukončit jeho životní pouť takzvanou eutanazií. O eutanazii v lidském světě se vyskytují první zmínky již z dob pravěku. I když téma eutanazie v humánní medicíně je dnes velmi diskutované (a velmi zajímavé) i v naší republice, jsme kynologický časopis, tak se budeme věnovat eutanazii psů.

Eutanazie zahrnuje pro mne více než jen ukončení života zvířete. Je to proces, který kombinuje soucit a vědecko-filozofické úvahy a zároveň poskytuje každému zvířeti smrt, která je bez bolesti a stresu. Spolu s požadovanými technickými dovednostmi musí ten, kdo eutanazií provádí, byt obdařen soucitem a pocitem vážnosti, pochopení a úcty ke zvířatům. Humánní eutanazie zvířete vyžaduje pět základních prvků: soucit, znalosti, technické dovednosti rozvíjené prostřednictvím teorie i praxe, vhodné použití nejmodernějších dostupných léků, vybavení a techniky a moudrost poznat a s majitelem zvířete důkladně probrat, kdy by se eutanazie měla nebo neměla provádět.

Jednoduše definovaná eutanazie je vyvolání bezbolestné smrti.
eutanazie psa

Cesta za humánnější smrtí: Od tragických zkušeností k moderní vědě

Než jsme dospěli k dnešním šetrným metodám, prošla eutanazie dlouhým a mnohdy krutým vývojem. Autor sdílí své osobní trauma z roku 1976 a připomíná dobu, kdy zákon pohlížel na zvíře pouze jako na věc.

Samotné slovo pochází ze starořeckého „euthanatos“ – kde eu znamená snadné a thanatos znamená smrt. V průběhu let bylo vyzkoušeno mnoho technik při hledání „lepších“ metod. Tragické a traumatizující pro mne bylo mé první setkání s eutanazií v životě. V prvním vrhu německých dog se mi narodilo jedenáct štěňat. Podle tehdejších předpisů, psal se rok 1976, jich mohlo být ponecháno pouze šest, která dostala rodokmen. Ostatní štěňata musela být utracena (to se týkalo obecně všech plemen psů). Vrh jsem nahlásil územnímu poradci, který přijel až ve stáří pěti týdnů štěňat, vybral jich šest a zbytek prostě…utopil… Stále vidím zmítající se štěňata v rukou poradce pod hladinou vody a cítím onu absolutní bezmoc proti tomu cokoliv udělat. Bylo to poprvé a naposled! Při druhém vrhu již nebyl poradcem a já byl studentem veteriny… Dodnes to zní šíleně, tuto šílenost, především z hlediska stáří štěňat, snad nemůže zmírnit ani fakt, že to bylo v minulém století.

Utopení bylo jednou z prvních metod eutanazie. Další metodou se stalo používání „plynových komor“, metoda vylepšená zaváděním výfukových plynů z nastartovaného auta do plastového pytle se štěňaty, koťaty či jinými zvířaty určenými k utracení. Velmi častou metodou utracení byl také „razantní“ úder hlavou zvířete o hranu schodu, kamene apod. Běžné v době minulého století bylo také zlámání vazu, uškrcení, udušení, otravy různými jedy, nejčastěji strychninem…

V té době bylo zvíře z hlediska zákona věcí. A mnohdy se s ním podle toho také nakládalo. Budiž však řečeno, že veterináři se chovali ke každé této „věci“ velmi slušně a k utracení používali vysoké dávky anestetik, aby „věci“ v podobě psů, koček, koní atd. co nejméně trpěly. Teprve od 1. ledna 2014 konečně zákony nepohlíží na živé zvíře jako na věc, kterou byla zvířata až do této doby. Změnu přinesla úprava obsažená v novém občanském zákoníku. Aby byla humánní, musí každá technika eutanazie vyústit v bezbolestné, rychlé bezvědomí, následované srdeční nebo respirační zástavou a nakonec smrtí.

Průvodce veterinární eutanazií: Jak probíhá humánní uspání zvířete

Moderní veterinární medicína dnes standardně využívá metodu dvou injekcí, která zaručuje rychlou ztrátu vědomí bez bolesti. Zjistěte, jaké léky se používají, proč je důležitá hluboká sedace a jaké jsou specifické postupy u různých druhů zvířat.

V současné době je v prostředí veterinární soukromé praxe k eutanazii nejčastěji používána METODA DVOU INJEKCÍ. Při tomto přístupu se aplikuje první injekce, buď do žíly (v mluvě veterináři používají termín i. v. neboli intra venam) nebo do svalu (i. m. – intra muscularis), aby se dosáhlo extrémní sedace. Poté se podá druhá nitrožilní injekce k předávkování zvířete anestetickým léčivem. Obě injekce jsou považovány za „předávkování“ léky, které běžně používáme ve veterinární praxi pro sedaci, uklidnění a/nebo anestezii, ale ne každý veterinární lékař používá stejné léky.

K nitrožilní aplikaci preparátů se přednostně používá na hrudní končetině na předloktí hlavová žíla (vena cephalica) a na pánevní končetině růžová žíla (vena saphena). Pro manipulaci je hůře přístupná stehenní žila (vena femoralis) z vnitřní strany stehna. Ačkoli je technicky možné použít jugulární žílu na krku pro eutanazii koček i psů, obecně se to nedoporučuje. Avšak u hospodářských zvířat, koní a jiných velkých savců jsou jugulární žíly obvykle preferovány, protože jsou velké a snadno přístupné a protože pokus o nabodnutí žíly na končetinách koní nebo jiných velkých zvířat při jejich vědomí představuje pro veterináře vážné bezpečnostní riziko. K nitrosvalové injekci se přednostně u psů i koček využívá stehenní svalovina pánevní končetiny.

První injekce navozuje hlubokou sedaci

Thiopental je levné anestetikum s rychlým nástupem účinku. Jeho nežádoucím účinkem je nevolnost, kterou běžně doprovází zvracení. V době socialismu jsme v podstatě k eutanazii psů a koček jiný preparát nepoužívali. Aby přece jenom nedošlo k probuzení zvířete i po předávkování thiopentalem, aplikovali jsme spícímu zvířeti do žíly velký objem chloridu draselného. Ten způsobí, že hladina draslíku v krvi zvířete stoupne na kritickou úroveň, což vede k tomu, že zvíře umírá na srdeční arytmii (něco jako fatální, těžká palpitace srdce u lidi). Protože je injekce chloridu draselného považována za bolestivou, je nutné, aby zvíře bylo v anestezii. Injekce chloridu draselného dnes není metoda, která se používá v rutinní eutanazii domácích zvířat.

Ketamin nebo Ketamidor je disociativní anestetikum (což technicky znamená, že mozek a tělo jsou pacientem prožívány odděleně). Ketamin má určité účinky na úlevu od bolesti, díky čemuž je tato kombinace výhodnější pro některé veterináře pro rutinní použití během lékařských zákroků. Propofol je další lék, který běžně používáme k vyvolání anestezie a je ve většině praxí k dispozici. Problém je v tom, že je relativně drahý. Výše uvedené léky jsou obvykle pro eutanazii aplikovány do žíly. Je to proto, že propofol nemůžeme aplikovat do svalu a ketamin při aplikaci do svalu bolí. Nicméně mnozí veterináři považují krátkodobou bolest za přijatelnou (především z bezpečnostních důvodů pro veterináře).

Thiopental se vždy podává nitrožilně, protože jinak je značně dráždivý. Při špatně provedené injekci (do tkáně vedle žíly) může dojít i k úplnému odúmrtí postižené tkáně, což samozřejmě v případě eutanazie není problém, ale problémem je bolest. Největší výhodou nitrožilní injekce je rychlost účinku; většina zvířat hluboce „spí“ během několika sekund. Lék medetomidin, prodávaný jako Domitor nebo Dexdomitor, je vynikající pro bezbolestnou nitrosvalovou aplikaci pro psy. Ve směsi s opiáty a dalšími léky také dobře a bezbolestně působí při nitrosvalovém podání u koček. Může se použít také u plazů a ptáků. Limitující může být jeho cena, zvláště v dávce pro velké psy.

Acepromazin je sedativum běžně používané ve veterinární praxi ke zklidnění agresivních psů pomocí nitrosvalové injekce. I když řada veterinářů mnohem raději používá malé dávky Domitoru smíchané s opiáty. Acepromazin je populární pro svou nenákladnost a nízký potenciál zneužívání. Některá zvířata reagují na vpich jehly při nitrosvalovém podání, ale je zcela bezproblémový při podání nitrožilním. Někteří veterináři používají v první injekci přípravek xylazin. Nejčastěji se používá jako sedativum u koní, ale je to skvělá a levná volba pro předávkování malých zvířat v rámci první injekce. Žádný z těchto léků nezpůsobuje „probuzenou“ formu ochrnutí, tedy že zvíře vnímá okolní dění, ale nemůže se pohybovat. Cílem první injekce není nic jiného než hluboká sedace a případně anestezie.

Konečná druhá injekce

Téměř všichni veterináři používají pro druhou injekci barbiturát. K rychlému předávkování zvířat se používá mnoho různých přípravků barbiturátů. Jsou téměř vždy aplikovány do žíly pro rychlý nástup srdeční zástavy, ve většině případů do patnácti až šedesáti sekund. U nás se většinou používá specialita Penbital nebo Exagon injekce.

Někdy, pokud je první injekce dostatečně účinná, je intraperitoneální (do břicha) nebo intrakardiální (přímo do srdce) injekce považována za humánní alternativu. K tomu obvykle dochází, když se intravenózní cesta komplikuje těžkou dehydratací či šokem pacienta nebo jiným procesem omezujícím snadný přístup k žilám. Intrakardiální injekce barbiturátů jsou bolestivé a NIKDY by se neměly podávat zvířeti, které není anestetizováno nebo prokazatelně hluboce sedováno. Injekce do srdce však nemusí být pro majitele nebo jiného přítomného laika příliš estetická a nemusí být plně pochopena, i když ji zvíře nebude absolutně cítit. Pokud někdo zažil podání barbiturátu do srdce u neuspaného zvířete, právem může svým příběhem na sociálních sítích děsit veřejnost.

Intraperitoneální injekce barbiturátů u zvířat při vědomí je však podle standardů některých veterinárních lékařů považována za humánní metodu. Často je upřednostňována pro použití u dobře socializovaných dospělých koček, protože nevyžaduje invazivní zacházení. Trvá delší dobu, protože léčivo musí být nejprve absorbováno do krevního řečiště, než bude přeneseno do srdce a mozku. Vyžaduje mnohem větší objem barbiturátu než jiné metody, uvádí se až třikrát více léku.

Během procesu eutanazie se barbiturát v podstatě chová jako závažné předávkování veterinárním anestetikem: vstupuje do krevního oběhu zvířete a potlačuje funkci srdce a mozku, způsobuje téměř okamžitou ztrátu vědomí a pocitu bolesti a zastavuje činnost srdce. Tím způsobí smrt, zatímco zvíře hluboce spí. Odtud pochází pojem „uspaný“. Zvíře mírumilovně, v klidu a okamžitě usne (podstoupí anestezii) a pak bez bolesti zemře.

U nás a obecně v Evropě je k eutanazii také jako druhá injekce používaný preparát německého výrobce T61. Přípravek obsahuje kombinaci embutramidu, mebezoniumjodidu a tetrakainu. Embutramid je silné narkotikum. Mebezoniumjodid má myoparalytický (podobný jedu kurare) účinek. Způsobuje blokádu přenosu vzruchů z nervových zakončení na svalová vlákna. Tetrakain má lokálně anestetický účinek. Kombinace těchto tří látek navodí rychlou eutanazii bez excitací. T61 smí být podáván pouze zvířatům v bezvědomí (uspaným), aby se zabránilo případnému udušení při nepříznivých absorpčních podmínkách, kdy periferní paralýza se objeví dříve než ztráta vědomí. Při nesprávném podání (především pokud není správně napíchnutá žíla) může T61 způsobit zvířatům po podání intenzivní bolest a paralýzu dýchání (dušení), než zvíře ztratí vědomí. Z důvodu těchto omezení je T61 považováno ve Spojených státech za nepřijatelný prostředek eutanazie a bylo tam zakázáno.

Mohou nastat situace, kdy veterinář nebude schopen aplikovat preparát intravenózně do jedné z periferních žil na končetinách zvířete. To může být z mnoha důvodů: zvíře je v tak silném šoku, že žíly nohou jsou příliš kolabované a malé na přístup; zvíře je příliš agresivní na to, aby umožnilo veterináři bezpečný přístup do žíly; nebo je zvíře příliš malé (např. myši, krysy, ptáci) na to, aby bylo možné vstoupit do žíly. V těchto případech může být preparát podáván přímou injekcí léčiva do srdce zvířete nebo injekci do vysoce krvených orgánů, jako jsou játra nebo ledviny. Krevní cévy absorbují léčivo a smrt nastupuje relativně rychle. Lék je vysoce vstřebáván ve většině způsobů podávání a může být dokonce zvířatům za účelem vyvolání smrti podáván. Tato cesta se někdy používá u ptáků a malých hlodavců, zřídka u větších zvířat, protože je pomalejší než přímá injekce a jsou potřeba velké objemy preparátu.

Některý veterinář může používat metodu pouze jedné injekce. Záleží na něm, jaké má zkušenosti a jaká je momentální situace jak vzhledem ke stavu zvířete, tak vzhledem k používanému preparátu. Obecně je protokol použití jedné injekce považován za možný a humánní způsob eutanazie. Někteří kolegové před eutanazií zavádějí zvířeti nitrožilní katétr pro větší bezpečnost. Zdá se, že to závisí především na komfortu veterinárního lékaře, který podává nitrožilní injekci. Osobně ve své praxi katétr nepoužívám, nezdá se, že by měl v případě eutanazie nějaké zvláštní výhody pro komfort zvířete a klid jeho majitele.

Na co se připravit? Jak poznat, že nastal konec, a co bude následovat

Smrt zvířete provázejí přirozené reflexy těla, které mohou být pro laika šokující, ale pro umírajícího nejsou bolestivé. Přečtěte si, jak rozpoznat jisté známky konce a jaké možnosti rozloučení a naložení s tělem zvířete nabízejí moderní kliniky.

Když zvíře zemře, bez ohledu na to, zda zemřelo z přirozených příčin nebo pomocí asistované smrti, existují určité události a známky, kterých byste mohli být svědky. Pro ty z vás, kteří ještě nikdy neviděli zvíře nebo člověka umírat, mohou být tyto reakce organismu překvapením nebo často i šokujícím zážitkem. Nejdůležitější věcí, kterou si musíte zapamatovat, je, že níže uvedené události a příznaky nejsou pro umírajícího bolestivé. Jsou to normální reakce těla, reakce nervů a buněk na zastavení srdečního rytmu a mozkové činnosti umírajícího.

Události, které často pozorujeme, když zvíře zemře

Jakmile zvíře zemře, může se „rozloučit“ hlasitým zaštěkáním nebo nářkem. Jakmile se injikuje barbiturát, může zvíře manifestovat velmi krátké období excitace: majiteli se může zdát, že zvíře s injekcí bojuje, protože odtahuje nohu pryč a drží tělo v relativně křečovité poloze (zvíře, jakmile tato excitační fáze proběhne, se znovu uvolní). Zvíře může ztuhnout a zvrátit na krátkou dobu hlavu, zatímco se podává injekce nebo když v určitých jiných přírodních situacích dochází k smrti. Zvíře může manifestovat krátkou dobu velmi hlubokého, těžkého dýchání (s hrudním košem výrazně stoupajícím nahoru a klesajícím dolů) těsně před tím, než zemře.

Po zastavení srdce bude zvíře často vykazovat přerušované výdechy (hlasitě nasávat vzduch). Toto hlasité lapání po dechu je pro majitele často velmi znepokojivé, protože si myslí, že jeho kamarád je stále naživu. Pravda je, že toto lapání po dechu je vlastně příznakem smrti, vyskytuje se poté, co srdce zvířete přestalo bít, a je způsobeno bránicí, která se spazmaticky stahuje, protože mozek a svaly jsou zbaveny kyslíku. Agonální lapání po dechu je reflexem a není pro umírajícího bolestivé. Zvíře se může po smrti pomočit nebo vyprázdnit, protože se svaly a svěrače močového měchýře a střeva uvolní. Krátce po smrti se všechny svaly a jazyk zvířete mohou třást. Vypadá to, že se kůže zvířete, případně i jazyk, vlní. Toto je normální svalová reakce na ztrátu kyslíku. Standardně tento stav netrvá déle než minutu. Zornice zvířete se budou široce rozšiřovat. Povrch očí zvířete bude matný, ne lesklý.

U zvířat s určitými onemocněními plic a srdečním onemocněním (např. městnavým srdečním selháním) bude po eutanazii často z tlamy a nosu odtékat bublající pěnivá tekutina. Tato tekutina pochází z nemocných plic zvířete a vychází ven, protože zvíře zemřelo a uvolnil se veškerý svalový tonus. Zvířata s určitými střevními chorobnými stavy (např. zánět žaludku a/nebo střev, silné zvracení) budou po eutanazii často vylučovat většinou kanárkově žlutou tekutinu z mordy a nosu. Tato tekutina pochází ze zvířecích střev a žaludku a vytéká, protože svěrače žaludku kolabovaly vlivem smrti.

Několik hodin po smrti tělo zvířete ztuhne, tento jev zvaný rigor mortis, posmrtná ztuhlost, je výsledkem chemických změn v mrtvém těle. Dochází k němu po 1–6 hodinách, plně vyvinutý pak rigor mortis bývá až po 12–36 hodinách po smrti. Rychlost nástupu posmrtné ztuhlosti závisí na teplotě, nízká teplota jej zpomaluje, vyšší zrychluje. V důsledku rozkladných a hnilobných změn ztuhlost začne pomíjet asi za 2 dny a obvykle za 3–4 dny zmizí úplně. Při teplotách kolem 20 stupňů Celsia začíná pomíjet asi za 36–48 hodin po smrti. Při nižších teplotách naopak může trvat více dnů i týdnů. Při vysokých teplotách kolem 30–40 stupů Celsia začíná posmrtná ztuhlost už asi za 30 minut po smrti, je plně rozvinutá již za 2 hodiny a rychleji také mizí. Oči zvířete zůstávají otevřené i po jeho usmrcení, zejména pokud bylo zvíře vzhůru a bdělo těsně před smrtí. Zvířata, která jsou před eutanazií velmi nemocná nebo silně uklidněná nebo spící, budou mít často po smrti oči zavřené.

Známky, že zvíře je mrtvé

Pysky, dásně a jazyk zvířete jsou fialové barvy. Zvíře nedýchá, neuvidíte pohybující se hrudní koš. Zvířeti netluče srdce – můžete si položit ruce pevně na obě strany hrudníku zvířete, abyste pocítili tlukot srdce, nebo použijte stetoskop k poslechu z levé strany. Zornice zvířete jsou rozšířené a nereagují na světlo – pokud světlem osvítíte oko zvířete, zornice se nezúží. Zvíře nemrká, pokud se dotknete jeho oka. Oči zvířete jsou matné a vypadají suše, nejsou lesklé. Zvíře se nepohybuje a nereaguje. Zvíře je poddajné, když je zvednuto, nebo, v období rozvinutého rigoru mortis, je tuhé „jako prkno“.

Někdy majitel potřebuje ještě zůstat sám se svým zesnulým kamarádem, s myšlenkami, potřebuje chvíli truchlit, než znovu získá svůj klid a tradiční tvář pro vnější svět. Většina veterinářů s tím nemá problém, většinou opustí místnost a dělají si svou práci, dokud majitel mrtvého zvířete není připraven opustit ordinaci.

Možná už před příjezdem k veterináři víte, co chcete následně dělat s tělem svého zvířete. Pokud ještě nevíte, co s tělem dělat, nemusíte se v některých případech, zvláště na větších klinikách, rozhodovat okamžitě. Tam by veterinář mohl mít chladicí box a v něm by mohl podržet tělo vašeho kamaráda např. do druhého dne, než se rozhodnete pro další postup. Pokud se rozhodnete vzít tělo svého kamaráda domů, máte s sebou pravděpodobně deku nebo tašku, do které zvíře uložíte. Pokud ne, veterinář vám určitě poskytne nějakou krabici, karton, ve kterém budete moci tělo odnést s sebou.

Pokud chtějí jiní členové rodiny přijít a rozloučit se, může prostředí větších klinik obvykle umožnit uchování těla zvířete někde v klidu po dobu několika hodin, zatímco členové rodiny přicházejí a odcházejí… V zahraničí, ale i u nás mají některé kliniky alternativní východ, takže nemusíte procházet čekárnou plnou klientů. Plně si uvědomuji tuto výhodu, zejména pokud klient s sebou nese tělo svého kamaráda, když v mé praxi musí procházet čekárnou plnou klientů.

Po vykonání eutanazie existují v podstatě tři možnosti, co můžete s tělem (po smrti hovoříme o kadáveru) svého kamaráda udělat. Jde o pohřeb doma, pohřeb ve zvířecím krematoriu, odvoz těla zvířete k likvidaci v asanačním zařízení, kafilerii. Možné jsou i bizarní alternativy, jako je preparace zvířete nebo jeho naložení do lihu, ale přestože se s nimi občas setkám, nejsou běžné. O tom, co dál s tělem mrtvého zvířete, si povíme v příštím čísle.

Vím, že jde o dlouhý příspěvek, a tuším, že budete mít spoustu otázek, ale eutanazie si nezaslouží nic jiného než širokou diskusi. V naprosté většině případů se jedná o emočně velmi silný zážitek, a čím více budete mít informací, tím snadněji byste mohli celý proces zvládnout, s menším stresem. Podle mých zkušeností je informovanost klientů v této otázce velmi nízká…

Pes přítel člověka 3 2020
MVDr. Milan Štourač, CSc.